20. 11. 2006

Jen taková krátká příhoda s naším "ovčáckým" psem.
Páníčci jeli na prodloužený víkend lyžovat a tak byl Elfík v azylu s rodičema na chatě.
Prý byl moc hodný. Jen jednou na procházce utekl do opravdu velké ohrady plné ovcí a koz. Asi se mu ta divná velká zvířata zdála málo akční a rozhodl se je trochu provětrat. Vždycky pronásledoval nějaký hlouček a když ho doběhl, vyhlédl si jiný a tak pořád dokola. Na volání a povely (kupodivu :-)) nereagoval.
Když ho to omrzelo tak se vrátil k plotu, ale dál nechtěl, protože věděl, že něco provedl. To je ostatně jeho oblíbená finta.
Vše dopadlo dobře, nikdo nepřišel k úhoně a ukázalo se, že strakáč je opravdu všestraný a multifunkční pes.

30. 10. 2006

Předevčírem jsme byli na první opravdové výstavě v Mladé Boleslavi.
Opravdové proto, že jsme již na několika byli, ale jen na "čumendu". Kdysi jsme se již na jednu přihlásili, ale byl změněn termín a ten nám vůbec nevyhovoval a tak z toho nic nebylo.
Jelikož nemáme žádné přehnané výstavní ambice, žádný trénink se nekonal. U nohy chodit i běhat Elf docela umí (tedy když se mu chce :-)) a se zájmem o ostatní psy a hlavně fenky stejně nic nezmůžeme. Navíc Elfa před nedávnem pokousal dobrman, ranka se zanítila a skončilo to vyholením fleku na srsti od pana veterináře. S takovou pěknou úpravou jsme dokonce váhali, jestli máme na výstavu vůbec jezdit. Ale pak jsme si řekli, že se alespoň provětráme s ostatními.
Jeli jsme tam hlavně proto, že se v ten samý den konala i bonitace a tak nám přišlo dobré vzít to všechno najednou. Přijeli jsme kupodivu včas, vyfasovali číslo...a čekali. Jak se ukázolo, čekání bylo ten den až moc. Nejdřív se čekalo na rozhodčí i další účastníky, kteří se zasekli v dopravní zácpě. Pak se čekalo, až přijde řada na dospělé psi a pak ještě ve frontě na bonitaci.
Naštěstí jsme v tom nebyli sami. Přijela i "ségra" Elza a spousta dalších strakáčů. Nakonec bylo strakáčů úplně nejvíc ze všech plemen. Jak je již dobrým zvykem, žádné fintění a nic podobného se nekonalo. Naopak strakatá smečka pobíhala volně po závodišti, válela se, kousala a "otravovala" jiná plemena.
Původně měl jít s Elfíkem do kruhu páníček, ale když jsme zjistili, že rozhodčím bude legendární pan Hořák, taktiku jsme změnili a číslo si nakonec nalepila panička. V našem kruhu bylo devět psů a tak jsme nemohli skončit hůř než v první desítce :-)
Samotné předvádění probíhalo docela v pohodě. Panička byla trochu nervózní, Elfík snad ani ne. Ukazovat zuby se mu moc nechtělo, ale dobře to dopadlo. Po klusu dokola jsme byli postaveni na začátek řady...vůbec jsme netušili, co to znamená. Ukázalo se, že je to dobře, protože jsme byli pro tuto chvíli na prvním místě. Pak se běhalo znovu, jen ve třech finalistech. Znovu se zkoumalo všechno možné, teď již detailněji.
Dopadlo to tak, že jsme skončili třetí. Pan rozhodčí řekl, ža Elfík je jasně nejlepší pes, ale že kvůli tomu vyholenému fleku na boku ho nemůže nechat vyhrát. Že by ho ostatní sežrali. O tom sice pochybujeme, ale budiž. Hodnocení V3 a "morální" vítězství bylo zcela nad naše očekávání a tak nakonec převládla spokojenost.
Pro úplnost oficiální hodnocení:

"Vynikající zástupce plemene s fantastickým pohybem. Na druhé místo ho odsunula pouze vada na srsti. Skus nůžkový, plnochrupý."

Pak následovalo zas lítání venku a čekání na bonitaci. Ta proběhla naprosto hladce, moc jsme se tam ani neohřáli. Elfík dostal nejlepší možné ohodnocení a bylo to.

Úspěch nás trochu nahlodal v přesvědčení, že toto bude naše první a zárověň poslední výstava. Tak uvidíme...

20. 6. 2005

Minulý víkend jsme po nějaké době opět zavítali do Kralup.
Sešli jsme se v hojném počtu - kromě Elfíka ještě Bela, Argo, Fordík s uzdravenou packou a ještě kamarád ohař na jehož jméno si bohužel nevzpomenu. Procházka byla tentokrát delší a celou dobu vedla podél Vltavy, takže pejsci střídavě běhali a plavali a tak pořád dokola. Přestože jsme mysleli, že budou pořádně unavení, v hospodě si zas tradičně pořád chtěli hrát. Doma ale nastal dlouhý spánek, takže účel akce byl naplněn.
V pátek jsem jel sekat trávu do chaty, tak jsem vzal Elfíka s sebou. Bylo pěkně, tak se alespoň pořádně proběhl. Ale jak jsem nastartoval sekačku, naježil se a štěkal a štěkal. Asi se mu to divný, pořád vrčící zvíře moc nelíbilo. Alespoň se nepletl a nemusel jsem pořád hlídat, abych ho neporanil.
Jinak chodíme často na Kavčáky, Elfík tam už má spoustu kamarádů a taky fenku Českého fouska do které se zamiloval. Jakmile se objeví, musíme jít domů, protože to je Elfík naprosto mimo. I když jinak docela poslouchá, když je s ní, ztratí hlavu a je konec.

2. 6. 2005

A je to tady.
S velkým pocitem ostudy a lenosti a pramalou pamětí se chystáme napsat, co Elfíka za tu dobu od posledního zápisu potkalo. Takže jen zkratkovitě a ne vždy časosledně správně.
Z Elfíka se stala vodní myš a pokaždé, když má příležitost plave, nebo se alespoň brouzdá vodou. Zvláště ve velkých vedrech nechce být jinde, než u vody a ve vodě. Byli jsme s Elfíkem v ZOO. Myslím, že se mu tam líbilo. Ne všude sice přes hrazení viděl, ale čuchal všude a tam kde viděl se chtěl kamarádit. Například velcí a obrovští papoušci se mu líbili hodně a pořád s nimi komunikoval. Bylo ale horko a hlavně se všichni lidi zbláznili a šli do ZOO ve stejný den, jako my, takže jsme odcházeli předčasně a neproběhlo třeba „seznámení“ s šelmami.
Taky jsme byli, zatím jako pozorovatelé na výstavách. Tedy vlastně jen na jedné. Na té první získával ostruhy Fordík, ale tam nás nepustili, protože jsme neměli potvrzení od veterináře. Když se vydala na výstavu Bela, neponechali jsme nic náhodě, potvrzení zařídili a šli okukovat, jak to chodí. Pejsků tam bylo hodně, ale kvůli časovému plánu neměli moc času na hraní, takže si s nimi Elfík pohrál jen chvilku na konci. Taky jsme poslali přihlášku na výstavu, aby Elfík splnil podmínky a jednou mohl mít štěňátka. Měla se konat již docela brzy, ale před chvílí přišel dopis, že se z technických důvodů konat nebude a přesouvá se až na říjen. Nevadí, alespoň bude víc času na nácvik postoje a správného klusu. No, jestli to půjde tak, jako do teď, nestačil by nám čas ani do konce roku.
Byli jsme s Elfíkem na cvičáku. Chtěli jsme tam chodit pravidelně, ale po třetí hodině jsme toho nechali. Myslíme si, že není nutné, aby si uměl sedat, lehat a bůhvíco ještě na centimetr přesně. Žádné zkoušky z poslušnosti v plánu nemáme. Navíc Elfík už docela poslouchá. Tedy když nemá nějaký silný podnět, který ho rozptyluje a to přesně cvičák byl. Poslouchá víc venku, než tam. Asi mu přijde nudné chodit u nohy a dělat cviky uprostřed spousty pejsků, se kterými si nemůže ani pohrát. Takže ho naučíme sami co bude v našich silách.
Pořád se kamarádíme s Fordem, Belou a Argem. Když to všem, nebo alespoň někomu vyjde, chodíme na procházky společně. To je pak super strakaté klubko. Velmi podařená byla akce Sázava. Jelikož jezdíme v létě na vodu, chtěli jsme vyzkoušet, jak to bude Elfík zvládat a rozhodli se pro jednodenní plavbu po Sázavě. Naštěstí jsme v tom nezůstali sami a nakonec jelo devět lodí s různými kamarády včetně všech čtyř, výše zmíněných strakáčů. Počasí se povedlo a samotná plavba taky nebyla špatná. Bela i Ford zkusili, jaké to je opustit nedobrovolně loď, ale všechno dobře dopadlo. Argo jel na „parníku“, takže se koupal jen dobrovolně a Elfíkovi se podařilo vyskočit z lodi jen jednou. Za to ale uprostřed peřejí, takže se trochu divil, že neplave tam, kam by chtěl. Naštěstí měl na sobě kšíry, takže se nám ho podařilo rychle vylovit. Na začátku dne se snažil chytat z lodi vlnky do tlamičky, ale jak s přibývající únavou zaslechl hukot vody a vytušil s tím spojenou sprchu, snažil se schovat do zadní části kanoe. Ale celkově to nesl statečně, takže snad týden v létě na vodě proběhne bez problémů.
Elfík už nespíš dosáhl své dospělé výšky - nepozorujeme, že by ještě rostl. Měří něco kolem 49 cm a aktuálně váží okolo 16 kg.

28. 3. 2005

Deníček měl pauzu, ale snad už zase bude fungovat spolehlivěji (páníčkovi už jde totiž opět internet). Protože už jsem poměrně dospělej pejsek a mám spoustu přebytečný energie, snaží se mě páníčci nějak zabavit a trochu i vycvičit. Chtěli by s tím pomoci od nějakého odborníka, ale zatím mají smůlu. Kromě agility v Bráníku jsme se byli po předchozí domluvě podívat do Komořan, ale bohužel jsme byli jediní, kdo se dostavil. No aspoň jsme si udělali hezkou procházku podél Vltavy. Já měl takovou radost z volného prostranství na běhání, že jsem si vůbec nevšiml omezení tohoto prostoru plotem na poloprostor a plnou parou narazil do pletiva. Trochu jsem vykvik a běžel zase dál. Ukázalo se, že ani páníčci nevědí a neumí všechno, zavedli mě na poloostrov odříznutý rozvodněnou Vltavou a pak to museli obejít vyšplháním do stráně, no spíš do kopečka ke trati. Já byl nahoře hned, ale oni se tam drápali jak ponocní. Týden na to pro mě přijela babička a odvezla mě do Liberce. Páníčci si totiž zabalili takový prkýnka a odjeli někam na hory. Mě to ani nevadilo, brzo jsem si našel novýho kamaráda Sama a jakmile ho viděl přes balkonový dveře, musel jsem za ním ven a pořádně ho povalchovat. Taky jsem se tam naučil chodit na žrádlo divokejm kočkám a jednou jsem jim hrdinně ukradl celou misku, to mi ale neprošlo. Když se po týdnu vrátili páníčci byl jsem moc rád. Asi mi to chtěli vynahradit a taky bylo moc hezký počasí, takže jsem byl pořád někde venku. Jednou na Kavčákách, pak v Nižboře – tam byli dva psí kamarádi a jednou taky na chatě v Hrusicích. Dokonce jsem dostal novou plyšovou hračku – lvíčka, kterej má místo bříška míček a v hlavičce pískátko. Jenže já už mám snad všechny zuby ty druhý, takže asi během hodiny něco padlo pode dveřmi a dvě věci tu v plyši leží, mráz po těle hrůzou běží. Lví hlavička bez tělíčka a tělíčko bez hlavy. Kromě toho jsem dostal ještě králíčka od jedný babičky a pejska, kterej vypadá jako já od druhý. Takže se vyplatilo rozkousat froťáčka, kterýho jsem měl před tím. Jak se udělalo to teplo, tak je mi pořád vedro, asi že jsem se narodil na podzim. Teď ve čtvrtek páníček luxoval počítač, tak mě poslal na chvíli s paničkou ven, abych nepřekážel a dobře udělal. Potkali jsme mladou fenku ohaře, a ta mě pěkně proháněla. Dostal jsem z toho hroznou žízeň. Ještě že máme v parku to polovypuštěné jezírko. Pěkně po schůdkách jsem se došel napít, jenže ta dračice mě zahnala na šikmou stěnu jezírka a já nemoh zpátky. Ujely mi nohy a už jsem byl tam. K mýmu překvapení to příjemně chladilo a ani tam nebyla taková hloubka, takže se tam taky dalo běhat a honit se. Teď teprve začalo ródeo, skákali jsme ven a zase dovnitř a ven … jednou mi ujeli všechny čtyry, takže jsem se tam natáh jak širokej a hlavně dlouhej, prostě prča. Ještě nedávno jsem obcházel každou kaluž obloukem, ale to jsem nevěděl o co přicházim.Včera jsme vyrazili na výlet do Krásný Lípy, podívat se baráček tety Jany. Maj to tam zajímavý, všude samý prkna a železný trubky. Párkrát jsem se o něco praštil, ale to mě moc nerozhází, páníčci vždycky zbytečně vyšilujou. Taky tam byl pan domácí – jezevčík Lumpík, a ten si to tam hlídlal, tak jsem se od něj držel radši dál. Přišel si mě prohlídnout i kocour Filip. Chtěl jsem si s ním hrát, ale on jenom tak rozvážně chodil, nebo se válel na sluníčku. Využili jsme, že je tak hezký počasí a šli se projít do lesa – dokonce i Lumpíkem, ten se sice choval jako samostatná jednotka, ale vlastně to tam znal líp jak my, takže si to mohl dovolit. Našli jsme tam zbytky sněhu a to jsem se z toho radostí úplně poťouch. Běhal jsem a prováděl jeden „super jump“ za druhým. Dokonce jsem i po chvilce přemlouvání aportoval šišku z potůčku. Na cestě zpátky jsem dostal žízeň a uviděl jezírko jako u nás v parku. Hupsnul jsem tam a trochu mě překvapilo, že nedošáhnu nohama na zem. Párkrát jsem hrábnul a jé já plavu. Tak tomu říkám žrádlo. Už se vůbec Bele nedivím a moc se těším, že si s ní někde pořádně zařádím. Jo když mluvím o žrádle, tak tendle tejden jsem si pěkně pochutnal na kuřecím stehýnku, který jsem si našel na doma na lince. Nevím, proč se to našim nelíbilo, mně to fakt chutnalo. A konečně dneska jsou Velikonoce – zajímavý svátky – ženský nabarvily vajíčka a chlapi se je z nich snažej vymlátit smotaným proutím. Připadá mi to poněkud nefér, takže vždycky když přijde žadatel o vajíčka, tak štěkám a štěkám. Jo ... už vážím skoro 13 kilo a měřím asi 47 cm!

31. 1. 2005

Zase nějak nestíháme psát... Minulou sobotu jsme byli opět na procházce s Fordíkem a tentokrát i s novou kámoškou (a jak jsme později zjistili i Elfíkovou sestřenicí) Belou Velký dar. Tentokrát jsme prošmejdili Draháňskou rokli a pesani se zase pěkně vyřádili. Bela předvedla, že opravdu nemine žádnou vodní plochu suchou nohou a po procházce potokem si zaplavala i ve Vltavě. Elfík s Fordem jen přihlíželi a potok překonávali pouze suchou tlapkou. Byl to prima výlet a už se moc těšíme na další.Včera jsme se vrátili z víkendu na chalupě u kamarádky. Všude spousta sněhu a čerstvého vzduchu a tak byl Elfík ve svém živlu, přestože tam byl jediný čtyřnožec. Ale my si s ním zase užili jednu dramatickou situaci.Šli jsme naproti opozdilcům a kvůli Elfíkovi jsme to vzali přes pole aby nemusel ťapkat po silnici. Pobíhal kolem nás a najednou, když byl zrovna před námi, zmizel. Prostě tam byl a najednou ne. Koukáme jak sůvy a zároveň se strachem jdeme k místu zmizení. A tam jáma. Už jsme mysleli bůhvíco se mu nestalo, ale on v té díře naštěstí seděl a jen úplně překvapeně koukal. Květku jsme museli chytnout za nohy a ona se napůl vnořila dovnitř, abychom ho vůbec dostali ven. Dopadlo to dobře a Elfík za chvilku už zase bezstarostně běhal po poli. Ale vypadalo to hrůzostrašně a když si představím, co všechno v té díře mohlo být... Taky je dobře, že byl zrovna vpředu. Protože on, asi překvapením, ani nekviknul. Kdybychom se otočili a ani neviděli, kde zmizel, bylo by to taky zajímavé. Elfíček měl z chaty i pozitivní zážitky. Hlavně jízda na igelitových pytlích se mu moc líbila. Ale popsat to slovy snad ani nejde a tak v blízké době dáme do fotogalerie krátké video.

11. 1. 2005

Páníčci asi uznali, že už jsem skoro dospělej a vzali mě s sebou do psí restaurace. Nejdřív mi ale nasadili na tlamičku takovou divnou věc. Vůbec nechápu na co to je, ale prej je to pučený od Forda, tak to asi k něčemu bude. Vždycky, když mi to dají, tak pak přijede taková obluda, která otevře minimálně tři pusy a spolkne nás. Pak několikrát zívne a vyplivne nás úplně někde jinde. Nejradši mám metro, tam jsem nastoupil, ani jsem nevěděl jak. Ale po schodech do tramvaje či do autobusu se mi moc nechce. No, nicméně je dobrý, že se nemusíme brodit tou betonovou džunglí a vylezeme třeba rovnou u Krčskýho lesa, kde jsem se tuhle taky náramně proběhl. Ale abych se vrátil k tý restauraci. Páníčci tam měli kamarádku – jenom jednu, to já jsem jich tam potkal hned asi sedm. Sice si všichni nechtěli hrát, ale Eliška se se mnou ochotně válela pod lavicí a okusovali jsme se. Pak jsem tam vyčerpáním usnul.. Když jsem se probudil začal jsem zase hledat nějaký kamarády a nějaká slečna se mě zastala, ať mě páníčci pustěj. Po chvíli jsem zaběhl až za výčep a narazil na Eliščinýho bráchu. Asi to předešlý laškování s ní špatně pochopil a rozhodl si to se mnou vyřídit. Na takovýho kápa jsem přece jenom neměl, a když se mi zakousl do tváře, tak to dost zabolelo a já to dal pořádně najevo. Výčepař nás od sebe odtrhl, tak jsme ho za odměnu oba kousli do ruky. A na můj hlasitý jekot si pro mě přiběhl páníček. Byl jsem z toho pěkně vykulenej, ale už se můžu stejně jako Ford chlubit prvním šrámem – teď jsem opravdový pes. Příště si ale dám radši bacha. Venku jsem pořád statečný a pejsků se nebojím a hraju si s nima jako dřív. Jo abych nezapomněl… už vážím sedm kilo!

8. 1. 2005

Tak dneska bylo fakt krásně. Páníčci toho využili a vzali mě na výlet. Konečně jsem poznal kamaráda strakáče - jmenuje se Ford je mu šest a půl měsíce. To je ale kámoš. Hned jak jsme přijeli, tak jsme spolu podlezli plot a utekli páníčkům ke garážím. Ale nějak nás tam našli a odvedli k Fordovi domů. Tam jsme se do sebe pustili, dokonce jsem ho i občas povalil na záda. Ale většinou tomu bylo spíš naopak, takže jsem zjistil, že tak úplně velkej ještě nejsem a že musim ještě trochu vyrůst.To ale nebylo všechno. Naložili nás do auta a odvezli do Ďáblickýho lesa. Tak dlouhou procházku jsem zažil poprvé. Moc se mi tam líbilo, bylo tam tolik kamarádů a dokonce ještě jeden strakatej. Ale ten si se mnou nehrál tolik jako Ford - kde ten bere energii, to by mě zajímalo. Já už byl ke konci tak unavenej, že jsem poslouchal téměř na slovo a neběhal za každým čtyřnožcem jako vždycky a v autě cestou zpátky jsem hned usnul. Ale už se těším, až se zase uvidíme.

7. 1. 2005

Už mi byli tři měsíce a mám za sebou už všechna odčervení a očkování kromě vztekliny. Tak si myslím, že jsem už poměrně dospělěj pes. A všude v našem parku to už znám. Jednou na večerní procházce jsem to takhle prozkoumával ve stráni mezi stromama a najednou jsem našel, co jste ještě neviděli. Páníčci bohužel zahlídli, že už se zase snažím něco pozřít. Oni pro to nějak nemaj pochopení a vždycky mi to seberou. Tohle bylo ale něco, takže když na mě zavolali, tak jsem jim to přinesl ukázat. Ale asi se jim ten pařátek, co mi trčel z tlamy, nelíbil tak jako mě, protože nejdřív to vypadalo, že oba omdlí. Pak už se otáčela zády jen panička a páníček na mě hystericky křičel ať to pustim. Chápu, že to chtěli vidět celý, ale dělat kvůli tomu takovej vyrvál. Ještě chvíli jsem je napínal, ale pak jim toho zetlelýho ptáka vyplivnul. Asi zase chtěli být štědří, protože si ho ani nevzali domů a nechali ho tam pro ostatní, no co - stejně už nebyl celej.

1. 1. 2005

V novém roce mě doma čekalo jedno překvapení. Místo té velké postele v obýváku, kam jsem se rychle naučil vyskočit a strávit tam s páníčky třeba celou noc, tam zůstal jenom gauč. A v noci páníčci vždycky vylezou po žebříku někam ke stropu a já pak spím dole sám. Ale co, aspoň tu mám víc místa. Jedno ráno panička nechtěla vstávat, tak mě páníček vysadil za ní nahoru a představte si to. Oni tam mají takový krásný pelíšek s peřinkami a mně o tom ani neřekli. Tak to teda ne. Následující noc, vždycky když jsem se probudil, tak jsem pěkně zakňučel. Sice mi to nepomohlo, zůstal jsem dole, ale aspoň jsem je pokaždé pěkně vzbudil.

24. 12. 2004

Ahoj, moji páníčci pořád nějak nemají čas a já jsem už dost velkej, tak budu psát sám. Takže nejprve Vánoce. Jsou docela fajn. Všude kde jsem byl si přitáhli domů kus lesa a navěsili na něj spoustu třpytivých a někdy i voňavých věcí. Na ty jsem ale nedosáhl, tak jsem se snažil ulovit aspoň ty dole. U babičky v Liberci se houpaly v dosažitelném místě takový slaměnky a ty mi nedaly spát. Vždycky, když se nikdo nedíval, tak jsem jednu popadl a už ji cupoval v pelíšku. Ale nakonec na mně vždycky přišli a pověsili ji zase o kousek výš. Kromě ozdob se mi podařilo ukořistit i smetáček, gumový zvon, ubrousky, telefon a dokonce šlapku z rotopedu. Taky to všude neustále vonělo, ale nikdo mi nic nechtěl dát. Na mě si však nepřijdou, stačila chvilička a už jsem jim slupnul jeden košíček ze stolu. No to pak byl mazec. Ale i mně chtěli udělat jeden večer radost. Myslim, že se mu říká Štědrý. Tak byli páníčci taky štědří a dali mi místo těch granulí strašně dobrou konzervu. Než bys napočítal do tří, tak jsem ji měl v sobě, ale asi jsem neměl tak spěchat, protože pak se mi nějak neudělalo dobře a celou jejich vánoční večeři jsem prozvracel pod stolem. Pak už to ale vypadalo, že mě zase povezou k nějakýmu doktorovi, tak jsem se z toho radši rychle dostal sám. A dobře jsem udělal, jinak bych určitě přišel o ty prskající tyčinky, rozsvícený stromeček a hlavně o ty zabalený věci, co ležely pod ním. Já dostal dobrůtky, dva nový balónky a obrovskou zelenou kost, kterou mám ještě teď a konečně začínám být větší než ona.

16. 12. 2004

Máš za sebou první delší procházky v parku. Už si to potřeboval jako sůl. Někde se pořádně vyřádit, najít si kamarády, kteří by si s Tebou pohráli a trochu Tě prohnali. Už se znáš s Žofinkou, kříženou jezevčicí (jste spolu zachyceni na fotkách), s malou čivavou Darkem, velkým Bernským honícím psem, kníračem Bárou… bohužel si jména všech pejsků nepamatujeme. Musíme Tě pochválit, chováš se celkem způsobně, i na vodítko sis docela rychle zvykl. Na zavolání zatím taky vždycky přiběhneš (až si říkám, že až se v tom neznámém prostředí trochu rozkoukáš, tak teprve začneš pořádně zlobit). Ze začátku jsi nechtěl pochopit, že vykonat svoji potřebu můžeš i někde jinde než na zahrádce, ale to už se taky lepší. Jednou nás vylekala multikára, která najednou vyrazila od divadla a řítila se cestou nahoru kolem nás. Ty jsi byl zrovna na volno. Rychle jsme Tě začali chytat, Ty jsi běžel pryč a v tom najednou vykonal svoji potřebu. Takže jsme i první kontakt s motorovým vozidlem přežili nad očekávání dobře. Právě jsme se vrátili z vycházky a už se ukazuje, že jsme Tě přechválili…

10. 12. 2004

Konečně proběhlo plánované očkování. Byl si celkem statečný – jedno malé kviknutí a bylo to. Z předešlého zážitku se šlachou už si se taky dávno zotavil, takže zase papáš granule. Naštěstí Ti nová značka jede mnohem víc a pěkně nám rosteš a taky přibíráš na váze (ze začátku tomu bylo spíš naopak). Aktuálně máš 4,5 kg.

7. 12. 2004

Tak dneska jsi nám teda dal. Chtěli jsme s Tebou jít na veterinu kvůli dalšímu očkování, ale důvod návštěvy pana doktora byl nakonec úplně jiný. Abychom Tě taky trochu potěšili (a na chvíli něčím zaměstnali) dali jsme Ti na kousání hovězí šlachu. Moc se Ti líbila – až příliš, po půl hodině žužlání si s ní udělal krátký proces a jednoduše ji spolknul. To bylo ovšem pro Tvoje tělíčko velké sousto, kterého si se následně chtěl zbavit, ale ven už to nešlo. Začal si pobíhat, kňučet, zvracet… Do toho jsem začala pobíhat, telefonovat, oblíkat se já a už jsme běželi na tu slibovanou veterinu. Tam za náma přiběhl i Ondra z práce, ale Ty už si se během mého rekordu v běhu dostal z nejhoršího a u pana doktora byl celkem v klidu. Předepsal Ti dietu – vařené maso s rýží a očkování odložil na jindy. Takže jsi byl nakonec ještě rád, že jsi docílil toho, abychom Ti podávali vylepšené menu. Snad to kvůli tomu nebudeš chtít někdy zopakovat. No, my už Ti asi nedáme příležitost...

30. 11. 2004

Jsi moc šikovnej. Už jsi se naučil vyskočit na rozložený gauč a hlavně štěkat. Ale naštěstí to s tím moc nepřeháníš. Dneska jsme se byli podívat na pana doktora. Všechno je v pořádku ale příště už dostaneš injekci, abys mohl k ostatním pejskům.

29. 11. 2004

Noc proběhla docela v klidu, protože umíš i hajat, když chceš. Ale když jsi vzhůru, tak jsi pěkně aktivní. Dalo by se říct, až ztřeštěnej. Dokážeš běhat po místnosti jak blázen a pořád se snažíš kousat úplně do všeho, včetně nás.

28. 11. 2004

Tak už si pro Tebe opravdu jedeme. Ani jsme nemohli dospat, rychlá snídaně a honem za Tebou. Už ze silnice vidíme, že u vašeho kotce někdo je. Nějací budoucí páníčci si přišli vybrat svého kamaráda. Ty zase koukáš z boudy, stejně jako posledně, když jsme odjížděli. Konečně si Tě můžeme pohladit, ale zas tak moc se Ti to nelíbí. Pořád se chceš mazlit s těmi, které už znáš. Mezitím, kdy vyřizujeme Tvoje papíry, řádíš jak černá ruka. Asi to s Tebou nebude nejlehčí :-) Naštěstí tě to ale dost unaví a tak celou cestu do Prahy prospíš. Až kousek před koncem dlouhá cesta udělá svoje a Ty nám vracíš své oblíbené piškoty. Nevadí, určitě si na auto časem zvykneš. Doma hned vrtíš ocáskem a zkoumáš terén. Ani moc nepláčeš a rychle sis na nás zvyknul. Jen kdyby ses nesnažil úplně všechno rozkousat. Ale už se pomalu učíš, co kousat můžeš a občas se Ti i povede udělat potřebu venku.

14. 11. 2004

Konečně je zase neděle. Uháníme po dálnici na Ústí a moc se těšíme na štěňátka. Čeká nás nelehký úkol - vybrat si našeho Elfíka. Sice jen ze dvou pejsků, ale i tak to bude určitě těžké. Třetího si už asi vybrali jiní páníčkové, kteří mají přednost. Byli rychlejší. Po příjezdu jdeme rovnou za štěňátky, která už nejsou uvnitř, ale venku ve velkém kotci s teplou boudičkou. Už od vrátek vidíme, že jste za těch čtrnáct dní pěkně povyrostli. Osm štěňátek propletených do jednoho klubka. Pořád bojujete, válíte se a koušete, a za chvilku zas hopsáte po kotci. A další zápas, pořád dokola. Dozvídáme se, že ti rychlejší odřekli, takže si můžeme vybrat ze tří pejsků. Ale to není jen tak, když jste všichni krásní. Dlouho vás sledujeme a necháme si pořád dokola ukazovat vás pejsky, ale pořád nevíme. Nakonec se nám začíná líbit ten s černou hlavičkou, který asi bude nejvíc vypadat jako táta Artuš. Ještě chvíle váhání a už je rozhodnuto. Dovídáme se, že už jsi dostal jméno Efram. Líbí se nám, ale pro nás už zůstaneš Elfíkem. Snad se na nás nebudeš zlobit. Fotíme si tě, ale venku je ošklivo a navíc se ti "to velké oko" moc nelíbí, tak je fotek jen pár. Nevadí, určitě si to později vynahradíme. Dovádění na čerstvém vzduchu vás vyčerpalo a tak se pomalu přesunujete do boudy k odpočinku. Nevím, jestli je možné, že víš, že jsme si tě vybrali, ale jdeš do boudy poslední a když odcházíme, tak nás vyprovázíš pohledem.Vracíme se do Prahy a nemůžeme se dočkat, až si pro tebe za čtrnáct dní pojedeme.

28. 10. 2004

Významný den – Den vzniku československého státu. Ale o to nám teď až tak moc nejde. Snad jen, že je díky tomu volno a můžeme se za Tebou vypravit na první návštěvu. Tolik se na Tebe těšíme, že si neumím představit, jak bychom dnešek lépe strávili. Původně jsme plánovali,že přijedeme až za týden, ale paní Jana Krupičková – chovatelka stanice z Kraje krkavce nám zavolala a … už jedeme. Ondra si vzal s sebou foťák a zachytil Tě spolu s dvěma brášky a pěti sestřičkami na jedné hromadě. Byli jste zrovna po obědě, takže jste vydatně odpočívali. My jsme zatím navštívili smečku pěti pejsků paní Krupičkové, pojedli rybí salát (ještě jednou moc děkujeme) a dozvěděli se spoustu zajímavých věcí. Myslím, že máš štěstí a že jste všichni v opravdu dobrých a povolaných rukou.Ještě jednou jsme se na Tebe byli podívat. Zrovna vám skončila polední siesta a tak se váš pelíšek proměnil v zápasnickou arénu. Po vyčerpávajícím boji jste se opět přidali k bráškovi, který celé vaše hrátky prospal, a opět vytvořili odpočívající hromádku.Zatím ještě nevíme, který z vás bude členem naší člověčí smečky. Jsou vám teprve tři týdny a jste ještě mrňavý. A musíme taky počkat, jak dopadne výběr ostatních páníčků. Už se moc těšíme, až se na vás za dva týdny zase přijedeme podívat.

7. 10. 2004

Tak dneska ses nám narodil. Tedy nám tak úplně ne, my nemáme čtyři nohy, tolik chlupů a už vůbec žádný ocásek, ale Tobě to všechno moc sluší a my Tě budeme mít moc rádi.Tvoji praví biologičtí rodiče jsou Evelína Libachar a Artuš z Kraje krkavce - krásní čeští strakatí psi. Patříš do vrhu E, a tak jsme se po nahlédnutí do všemožných zdrojů, které nám ale moc nepomohly, rozhodli, že Ti dáme jméno Elfík. Celým jménem Elf z Kraje krkavce. Líbí se Ti? Taky se můžeš vydávat za cizince a při potřebě utajení si říkat El Fík. No nic, to Tě asi ještě moc nezajímá. Tak ať se Ti zatím dobře spinká.